Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smrt nebo sláva. Všechno nebo nic. Možná by se do jisté míry dalo polemizovat o tom, co takový název desky vlastně znamená, ale vzhledem k tomu, co RUNNING WILD na heavymetalovém poli v roce 1989 znamenali, by to byl holý nesmysl. Oni totiž na nic nemuseli sázet, jenom jednoduše nahráli to nejsilnější, co v nich v tu dobu dřímalo. Takovou malou apokalypsu, abych byl ještě konkrétnější.
A jako nesmrtelný symbol do jejího čela umístili skladbu, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších kapely vůbec, totiž „Riding the Storm“. „…Tvář ve větru, řítíme se bouří, udržíme si svůj kurs, ať přijde cokoliv, bloudící duše v moři šílených, smrt nebo sláva, řítíme se bouří…“ proklamuje svým typickým vokálem vůdce Rolf Kasparek a posluchačovi se při poslechu téhle salvy otevírá jedinečná možnost vychutnat si všechno, o čem má být pravý speed metalový hit, tedy pomalou předehru, drtivý přechod do zrychleného tempa, oboje samozřejmě v jiné náladě a melodii, ale absolutně do sebe pasující, pak hlavní instrumentální motiv, sloky stupňující napětí k refrénu, který pochopitelně vybuchuje jako zátka od řádně protřepaného šampaňského, krátké vydechnutí, strhující sólo a znovu onen zabíjející refrén.
Uff. Ale nechtěl bych stavět slávu téhle desky jen na jediné, byť převelice povedené skladbě. Zbytek totiž je, ač se to už možná zdá být neuvěřitelným, rovněž převelice povedeným. Skladba za skladbou šumí okolo vás a vy se mezitím ani nestačíte nadechovat. Burcující „Renegade“, chladná „Evilution“, jako had kluzká „Running Blood“ (s její téměř učebnicovou předehrou alá IRON MAIDEN), další Beckerova parádní instrumentálka „Highland Glory“ či dramatická vyloďovačka „Marooned“, je to vskutku zdrcující tempo, o zážitcích ani nemluvě, ale tahle jízda i tak nemilosrdně pokračuje dál. Další zabiják a nesmrtelný klenot živých vystoupení kapely se jmenuje „Bad To The Bone“ (ještě před vydáním samotného alba vyšel jako maxi singl spolu s „Battle Of Waterloo“ a „March On“, když posledně jmenovaná na klasickém vydání samotného alba nebyla a objevila se pouze jako bonus na některých edicích) a vyznačuje se zejména odzbrojujícím úvodním kytarovým motivem, stejně tak jako následující „Tortuga Bay“ a titulní „Death Or Glory“ refrénem a sóly, které by jiní nevymysleli ani po celonočním skupinovém orálním sexu se všemi múzami, co jich jen možná existuje.
V grandiózním finále nás pak RUNNING WILD nenápadně přenesou na bitevní pole, a i když „jen“ ve středním tempu, přece jen to znamená další gejzír obrovského skladatelského potenciálu. S úctou ke všem předešlým albům se domnívám, že právě na téhle desce dosáhli RUNNING WILD svého prvního vrcholu, zhodnotili tady a stoprocentně prodali všechno to, co uměli (zjednodušeně řečeno povedlo se jim bezchybně sladit sílu, rychlost a rozum) a patří jim za to (alespoň můj) neskonalý dík.
Mimochodem, když jsme u toho děkování, pozorný čtenář by v bookletu dozajista objevil krátké poděkování (do slova a do písmene: „L. Krizkovy za fantasticke sborove spevy. Hodne stesti auspechu do budoucnosti. Nezapomen anglictinu!“) Ladislavu Křížkovi za hostující vokál, a dále také hlavnímu mechanikovi přes bicí, jakémusi Mr. AC. To ale jen tak na okraj a pro pořádek. Stejně tak pro pořádek ještě uveďme, že v těsném závěsu za „Death Or Glory“ (vyšlo 7. listopadu 1989) se na pultech 13. ledna 1990 objevilo také EP „Wild Animal“ s nově předělanou „Chains And Leather“ a novinkami „Wild Animal“, „Tear Down The Walls“ a „Störtebeker“, pod nimiž byli jako RUNNING WILD podepsáni jen Kasparek-Moti-Becker s tím, že Iain Finlay pouze nahrál všechny bicí. Inu stále platilo, že železo bylo třeba kout, dokud bylo žhavé, že.
S úctou ke všem předešlým albům právě na "Death Or Glory" dosáhli RUNNING WILD svého prvního vrcholu, na němž má posluchač opakovaně šanci vychutnat si úplně všechno, o čem má být pravý speedmetalový hit.
1. Riding the Storm
2. Renegade
3. Evilution
4. Running Blood
5. Highland Glory (The Eternal Fight)
6. Marooned
7. Bad to the Bone
8. Tortuga Bay
9. Death or Glory
10. Battle of Waterloo
11. March On /bonus/
Podruhé (a zřejmě naposledy) v tomto volném seriálu nad diskografií Running Wild naprosto souhlasím s Louisem. Touhle plackou totiž Kasparek prožil svůj tvůrčí vrchol. Každá skladba je přesně na svém místě, funkční, deska vlastně nemá slabšího místa a odsýpá jedna radost. Škoda jen, že rozmnělňováním nápadů a jejich neustálým opakováním na dalších řadovkách skupiny pozbyla trochu ze svého lesku. Ale i navzdory tomu, v této době ještě Bukanýři brázdili světová heavy metalová moře jako králové. Dneska by mohli tak maximálně příštipkařit na Blaťáku...
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.